Eliška 1.kapitolka
„El! Ty neumíš počítat?“ křičela na mě máma.
„Mami! Jedna pětka tě rozčílí? Přece to někdy muselo přijít, ne?“ mluvila jsem klidně a nedotčeně.
„Jo, to jo, ale ne ve čtvrté třídě,“ mluvila už klidněji. Od té doby, co se rozvedla s tátou ji rozčílí každá blbina.
„Mami, Katky dostala pětku už ve druhé třídě!“ řekla jsem trochu rozčileně.
„Ale ty se s nějakou Katkou nemůžeš vůbec srovnávat.“
„Ale Katka je jen o jeden den mladší a je to moje nejlepší kamarádka.“
„Dobře, ale každý den budeš počítat,“ řekla „ a žádný odmlouvání!“ dodala stroze.
„Ale mami…“
„Řekla jsem žádný odmlouvání!“
Popadla jsem rozčileně svoji aktovku a tašku se žížalami a řekla jsem
„No dobře, ale nejdřív musím nakrmit žížalky.“
Nedokážu pochopit, proč mámu rozčílí jedna pětka. Okamžitě jsem popadla mobil a napsala jsem svým dvou kamarádkám ať se u mě okamžitě přihlásí. Ale Katky mi napsala, že je u babičky a Verča mi odepsala, že je na rodinné „oslavě“. Takže jsem zůstala doma s tou pětkou a s rozčílenou mámou a čekala jsem na zázrak.
***
„Eliška, Katka, Verča k tabuli,“ řekla učitelka, „Eliško, jak se řekne ‚ahoj‘?“
„Hm…………. Hello.“
„Dobře a teď to napiš na tabuli.“
„To už mi dělalo potíž, ale Katka mi zašeptala „H-e-l-l-o,“ a tak jsem dala na její radu a napsala jsem to na tabuli.
„Dobře,“ řekla učitelka.
„Taky aby ne,“ pošeptala jsem Katce a ta se pousmála.
„Můžeš si sednout,“ řekla učitelka.
„A teď ty Katko… jak se řekne holka?“
„Girl,“ odpověděla bleskurychle Katka.
„Napiš to,“ řekla učitelka.
A Katka tak jak to rychle řekla tak to i napsala.
„Perfektní, můžeš si sednout.“
„Verčo, ty nám řekneš, jak se řekne pes.“
„Hm…… cat? Ne to ne… dog?“
„Ano dog a teď to napiš.“
Verča chvilku váhala, ale pak to přeci jenom napsala dobře.
***
„Dnes mi ale Kolberová dala zabrat,“ řekla Verča když jsme šly domů.
„Prosím tě, vždyť to nebylo těžký,“ řekla Katka.
„No jo, ale ty jsi šprtka jako hrom,“ odpověděla Verča.
„Hm…….“ Řekla výstražně Katka.
Skoro každý den se aspoŇ jednou pohádají.
„Ach jo,“ povzdychla jsem si.
„Co je El?“ zeptala se mě Katka.
„Ale když pomyslím, že na mě doma čeká deset příkladů,“ řekla jsem, „kvůli tý pětce.“
„Z toho si nic nedělej,“ řekla Verča.
„Já si z toho nic nedělám, ale máma jo,“ řekla jsem smutně.
„Ále,“ řekla Katka.
„Tak čau,“ řekla Verča a odbočila na cestu, která vedla k ní domů. Já s Katkou jsme šly pořád po hlavní silnici.
„Ahoj,“ řekla jsem Katce a zazvonila na domovní dveře našeho domu.
„Ahoj,“ odpověděla mi.
A já jsem šla nakrmit svoje žížalky.